Profesionálové a ukradené zbraně - Kapitola II.

II.

Když oba agenti dorazili na základnu, velitel už je očekával.
„Zdravím. Vy budete ti z C.I.5, že ano?“
„Přesně tak, jak to víte?“ zeptal se podezíravě Bodie.
„Volali nám z velitelství, že se prý o to budete nejspíš zajímat, ale proč to mi neřekli.“
„Dobrá, dobrá. Nás teď ale spíš zajímá ta včerejší noc. Jak k tomu mohlo vůbec dojít? Vždyť tu přece musíte mít plno stráží a to jak ve dne, tak i v noci?!“ zajímal se dál Bodie.
„Jo, v tom máte pravdu. Taky to odnesli dva z mých nejlepších mužů. Oba měli včera v noci stráž u brány. Další dva byli přímo u skladu – ty naštěstí jen omráčili.“
„Vašich lidí je mi upřímně líto,“ řekl Doyle a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že to myslí vážně.
„Byli to dobří chlapi, ale vy chcete určitě slyšet, co vlastně zmizelo ze skladu,“ dodal rychle velitel.
„Jo, to bysme vážně rádi,“ poznamenal Bodie.
Velitel se podíval z Doyla na Bodieho a pokračoval:
„Takže – zmizelo několik ručních zbraní a pár ostřelovacích pušek.“
„Na co si myslíte, že tohle všechno může někdo použít?“ zeptal se pro změnu Doyle.
„No, těžko říct – v podstatě k čemukoliv,“ vyslovil domněnku, které se oba obávali, velitel.
„Díky. Doufám, že Vám nebude vadit, když se tady ještě porozhlédneme,“ oznámil mu místo otázky Bodie.
„Ne, to je v pořádku. Nashledanou.“
„Nashledanou,“ rozloučili se jednohlasně agenti.

*

„Co si o tom myslíš?“ zazněla otázka z Doylových úst.
„Je to jako ve špatnym filmu. Zmizelo takových pušek a my nemáme jedinou stopu. Sakra!“ zaklel Bodie.
Doylovi to nedalo a pousmál se.
Vypadá roztomile, když se takhle vzteká. Ta jeho bezradnost je neuvěřitelně… sexy – to je to správné slovo. Ale no tak Doyle! Nech toho! Napomenul se Ray a snažil se znovu soustředit na práci.
Už mě zase pozoruje. Myslí si, že ho nevidím – ale já cítím jeho pohled na své tváři. Co se to s ním v poslední době děje? Nebo že by se stalo něco s námi oběma? A proč vlastně nic neříká? Neměl by mě teď uklidňovat, že tenhle případ určitě také vyřešíme?
„Neboj, něco tu určitě najdeme,“ snažil se Doyle uklidnit svého parťáka. „Musíme se jen pořádně dívat…“
Bodie si o tomhle myslel své.
Byl to muž činu, nebyl zvyklý jen vyčkávat.
Život v akci – to bylo pro něj to pravé.
Se svým živým temperamentem byl raději někde uprostřed běsnícího pekla.
Naproti tomu Doyle byl jeho pravý opak.
Byl klidné povahy a také byl od Metropolitní policie zvyklý na nějaké to vyčkávání.
Oba dva byli špičkoví agenti, a přesto tak odlišní.
Bodie byl vysoký a štíhlý, s vlasy ostříhanými nakrátko a perfektně upravenými.
Oblečen byl vždy elegantně do obleků z nejlepších obchodů v Londýně.
Doyle – stejně vysoký jako Bodie, ale jeho vlasy se stáčely do neposedných prstýnků, které se mu nikdy nepodařilo dostatečně zkrotit.
Jeho oblečení většinou tvořily džíny doplněné svetrem či košilí.
Tihle dva tvořili perfektní tým – byli to ti nejlepší agenti, jaké měl Cowley ve svém týmu k dispozici, a proto jim nemohl uniknout ani ten nejmenší detail.
„Taky sis toho všiml?“ zeptal se téměř zbytečně Doyle.
„Jo. Byli tu dvěma auty a jedno z nich bylo něco většího – tipnul bych to na terénní vůz, podle těch stop tady,“ řekl Bodie a ukázal na místo, kde se v bahně jasně rýsovaly otisky několika pneumatik.
„Měli bychom o tom podat zprávu Cowleymu,“ navrhl Doyle, když se vraceli zpět ke svému Fordu Capri.
„Tady 4-5 pro ústředí, nacházíme se na vojenské základně a potřebujeme spojit s jedničkou.“
„Cowley je právě u ministra, máte tam za ním přijet. Konec,“ ozvalo se z vysílačky.
„Konec.“

1. Kapitola || 3. Kapitola

Kapitola V.Kapitola IV.Kapitola III.Kapitola II.Kapitola I.